Jerry Goldsmith
10. 2. 1929 - 21. 7. 2004

Den 21. červenec bude navěky zapsán do myslí miliónů fanoušků filmové hudby po celém světě jako den velkého smutku. Tohoto dne se s námi rozloučila jedna z nejvýraznějších osobností dosavadní historie filmové hudby, Maestro Jerry Goldsmith…. 

Jerry Goldsmith (* 10. 2. 1929 – 22. 7. 2004) zasvětil celý svůj život hudbě. Již od 6 let pravidelně vybrnkával za klavírem hudební motivy až 6 hodin denně. Nebylo tomu divu, jako syn houslisty a klavíristky nemusel nikdy pro hudební zážitky a lekce chodit příliš daleko. Rodiče svému synkovi následně začali zařizovat  lekce u nejlepších učitelů: ve hře na klavír u Jacoba Gimpela a následně i v kompozice, kterou studoval pod vedením Maria Castelnuovo-Tedesca.

Nejvýznamnějším dnem v životě mladého nadějného hudebníka byl jedno odpoledne roku 1945 - výlet do kina na film Spellbound (Rozdvojená duše), Goldsmith pak velmi často prohlašoval, že to byl právě tento film Alfreda Hitchcocka, který ho nejen přivedl k odhodlání skládat hudbu pro film, ale zároveň se i oženit s hlavní hvězdou tohoto snímku Ingrid Bergmanovou.

I když ke sňatku s Bergmanovou bohužel nikdy nedošlo, Goldsmith v odhodlání skládat hudbu pro film setrval a v jeho následujícím vývoji sehrálo výraznou roli i studium na Jihokalifornské univerzitě, kde se v hodinách filmové hudby setkal s Miklosem Rozsou (držitelem Oscarů za filmy Ben Hur, Dvojí život a právě i Rozdvojená duše).

Počátkem 50 .let Goldsmith začínal pracovat jako skladatel v rozhlasové společnosti CBS, kde musel často nahrávat hudbou souběžně s živým vysíláním a průběžně přizpůsobovat tempo své hudby oproti zkouškám odlišenému tempu hereckého projevu.

Ze CBS už vedla klikatá cestička do televize, kde Goldsmith zhudebňoval episody televizních seriálu jako Uprchlík, Twilight Zone nebo Perry Mason. Během této doby se postupně vypracovával až k přechodu do Hollywoodu, ke kterému došlo v závěru 50. let. Jako jeho skutečně první filmový projekt je uváděn snímek Black Patch (1957). Jeho skutečně ale prvním velkým projektem byla práce na westernu Lonely Are the Brave (1962) jehož nahrávání se na pár minut zúčastnila i jedna z někdejších nejvýraznějších osobností Bernard Herrmann, který Goldsmithovi poradil, aby tuto hudbu nepoužil v tomto filmu, ale počkal s ní pro nějaký lepší. V té době měl Goldsmith ještě s Herrmannem relativně vřelé vztahy, které se proměnily velmi záhy po té, co Goldsmith složil hudbu k jedné episodě seriálu Twilight Zone, ale následně byla namísto jeho hudby použita část hudby Bernarda Herrmanna, který rovněž pracoval na této sérii, zatímco Goldsmithovo jméno zůstalo v titulcích samotné. Herrmann pak kdykoliv zahlédl Goldsmithe ve studiu pokřikoval cosi o člověku, který "ukradl jeho hudbu." I když Goldsmith pochopitelně neměl s tímto krokem společného zhola nic. 

V témže roce se dočkal i své první oscarové nominace za hudbu ke snímku Johna Hustona Freud. Biografické dílo mixující životopisné drama a se snovými sekvencemi a vizemi Freudových pacientů pro Goldsmithe představovalo výzvu a možnost skloubit orchestr s elektronikou, jenž byla v té době stále ještě v plenkách. Tak či tak, Freud patří mezi stále svěží a působivá díla filmové hudby.

Mladíka si právem všimla velká studia a od té doby skládal v průměru okolo 5 filmů ročně – tempo, ve kterém setrval po následujících 35 let, z nichž se celá řada zařadila mezi klasická díla světové kinematografie - Polní lilie, Patch of Blue, Dostavník, Bandolero jsou jen některými z nich. Pro snímek Ve službách Papeže (Agony and the Ecstasy) složil původní hudbu Alex North, dodatečně si ale producenti uvědomili, že by bylo vhodné použít prolog a North, který se již nemohl vrátit z důvodu práce na dalším projektu za sebe doporučil svého přítele Goldsmithe. Goldsmith byl také jedním z mála lidí, kterým North pustil nahrávku své odmítnuté hudby pro Kubrickovu 2001: Vesmírnou Odyseu. Po Northově smrti v roce 1991 Goldsmith nově nahrál jak 2001, tak i několik dalších Northových děl, kterými vzdal holt svému dlouholetému příteli. 

Mezi jeho následující významná díla patří dnes již klasické snímky jako Blue Max, Planeta opic (při níž se opětovně setkal se svým přítelem z televizních let, režisérem Franklinem J. Schaffnerem), Sand Pebbles, Patton, Motýlek, Vítr a Lev, Čínská čtvrť. V těchto kompozicích velmi často používal netradiční nástroje a zvuky, které velmi často nacházel na těch nejnepravděpodobnějších místech, novátorství vedlo až často k mírným posměškům dlouholetých Goldsmithových spolupracovníků orchestrátorů Arthura Mortona a Alexandra Courage. Když se během nahrávacích frekvencí ozývaly zvuky zvenčí, které narušovaly plynulost nahrávky, Morton vždy říkával: "Zjistěte kdo to je a přiveďte ho sem, ať ho může Jerry použít u dalšího filmu!"

Většina z těchto titulů mu právem vynášela jednu oscarovou nominaci za druhou, ale šance zůstávaly neproměněny až do roku 1976, kdy získal svého prvního a překvapivě i posledního Oscara za hudbu k Donnerově snímku Přichází satan (z celkového počtu 17 nominací). Goldsmith byl pozván na setkání s režisérem a producenty již půl roku před začátkem natáčení, sledoval trénink rotvajlerů pro některé klíčové scény snímku. Když se producenti otázali, co za hudbu by si pro film představoval, Goldsmith odpověděl, že sbory. Po skončení natáčení, se mu producent Harvey Bernhard ozval znovu a připomněl mu, cože to měl kdysi za skvělý nápad se sbory a Goldsmith se chytil za hlavu se slovy „Můj bože, do čeho jsem se to dostal!“ V té době i přes  mimořádně odvážné experimentování s orchestrem, neměl příliš mnoho zkušeností z komponováním pro pěvecký sbor, a tak uvítal pomoc orchestrátora Arthura Mortona, který aranžoval přibližně 80% chorální partitury. I po téměř 30 letech od uplynutí vzniku tohoto díla, tento soundtrack stále neztrácí nic ze své působivosti a inspiruje i nadále generace filmových skladatelů.

V závěru 70. let byl Goldsmith na vrcholu kariéry, skládal hudbu ke snímkům jako Velká vlaková loupež, Loganův útěk a i nadále pokračoval ve spolupráci s Schaffnerem – Hoši z Brazílie, Islands in the Stream), dalším klíčovým rokem byl pak 1979, kdy složil hudbu ke dvěma diametrálně odlišným snímkům z vesmíru. Prvním byl první filmový výlet posádky Enterprise na stříbrné plátno Star Trek: The Motion Picture, který určil styl této hudební ságy na mnoho let a přivedl na svět jednu ze stylově nejrozsáhlejších Goldsmithových kompozic vůbec. Experimentování, Goldsmithův perfekcionismus i úpravy snímku na poslední chvíil vedly k tomu, že Goldsmith nahrával soundtrack ještě týden před světovou premiérou. Druhým byl Scottův Vetřelec, u kterého neshody mezi ním a Scottem vedly až k nahrazení části jeho hudby hudbou z Freuda.

V 80. letech Goldsmith mixoval všemožné žánry, skládal hudbu k hororům (pokračování Omenovské trilogie, Poltergeist, Psycho 2), animovaným pohádkám (Secret of NIMH), komediím (Lonely Guy), sportovním snímkům (Hráči z Indiany), sci-fi (Star Trek 5, Twilight Zone: The Movie, Vnitřní vesmír) i dramatům z exotických končin světa (Pod palbou).  

V té době také začínal spolupracovat s režisérem Joem Dantem, pokračoval ve spolupráci s Schaffnerem. Pokus o druhou spolupráci s Ridleym Scottem však nedopadl o mnoho lépe než tomu bylo poprvé. U pohádkové fantasy Legenda (1985) Goldsmith experimentoval s elektronikou, krom toho ale složil i řadu překrásných jemných motivů i vydařenou dramatickou hudbu. Nepochopitelnou souhrou náhod však jeho hudba (s nahrazením jedné stopy hlavním motivem z Psycha 2) zůstala pouze v britské verzi snímku a americká verze byla opatřena elektronickým popem od skupiny Tangerine Dream. Goldsmith z toho rozhodně nebyl nadšen a zařekl se, že již nikdy nebude se Scottem spolupracovat. V té době již byl plně právem legendou filmové hudby se statusem spolehlivého mistra, se kterým si i ti nejvýznamnější a nejslavnější režiséři pokládali za čest spolupracovat.Postupem 80. let Goldsmith stále více propadal možnostem samplingu a kombinoval orchestrální akustické elementy s elektronickými zvuky, čímž definoval podobu filmové hudby především v akčních snímcích jako Total Recall, jímž zahájil spolupráci s Paulem Verhoevenem. S ním se sešel i o rok později u snímku Basic Instinct, pro který dokonale skloubil orchestrální elementy, elektroniku a vytvořil mimořádný a originální celek, kterým se inspirovali okamžitě skladatelé i mimo žánrové zázemí tohoto snímku. Novátorský přístup v této thrillerové kompozici byl jen jednou stranou mince, která na straně druhé byla vzdáním holdu Bernardu Herrmannovi.

Joe Dante shrnul Jerryho zájem o elektroniku slovy: „Když jsme spolu začínali pracovat, hrál všechno jen na klavír, postupem času ale přibývalo elektronické vybavení, že bylo až téměř nemožné do místnosti vstoupit.“ 

V průběhu druhé poloviny 90. let spolupracoval i s mladými začínajícími skladateli. U filmu Star Trek: První kontakt mu asistoval jeho syn Joel, který pro film složil přibližně 20 minut hudby. Rovněž 20 minutami Goldsmithovi vypomohl i o rok později Joel McNeely při práci na snímku Air Force One, vzhledem k časové tísni, která následovala po odmítnutí hudby Randyho Newmana. 90. léta byla pro Goldsmithovu kariéru stále ještě časem velkých úspěchů, ale s postupem času se začaly stále častěji ozývat i zdravotní problémy, které obzvláště v posledních letech vedly k nucenému opuštění několika filmových projektů. V posledních 5 letech svého života byl Goldsmith nucen velmi zvolnit ve filmové práci a skládal v průměru 1 film ročně.

Nedávný pokus o opětovné setkání s Richardem Donnerem u snímku Timeline, nedopadl nejlépe. Goldsmith pro film napsal hudbu, film byl ale následně přestříhán a pro zdravotní problémy se Goldsmith nemohl vrátit, aby hudbu přepracoval. Propukající rakovina vedla k následné chemoterapii a zesláblý Goldsmith byl nucen zrušit i několik plánovaných koncertů.

Kromě filmové práce stále skládal i menší televizní projekty, udržoval přátelství a spolupráci s řadou režisérů a příležitostně i přednášel na univerzitách po Spojených státech.

Mezi jeho poslední snímky se řadí Star Trek Nemesis, jenž  byl dlouho koncipován jako poslední Star Trek s posádkou nové generace. Goldsmith se tak rozloučil nejen s posádkou Kapitána Picarda, uzavřel ságu variováním motivů z předchozích dílů, ale hlavně se rozloučil i s námi, jeho fanoušky svým posledním mistrovským dílem.

Jeho posledním projektem je spolupráce s Joem Dantem na snímku Looney Tunes: Back in Action kombinujícím hravé momenty se svižnou akcí v typických intencích Jerryho tvorby, z nekonkretizovaných důvodů na tomto snímku pracoval i John Debney, který pro film složil část hudby. Těžko říci, zda byl Jerryho stav již v té době natolik vážný, že nebyl schopen dokončit kompletní nahrávku, zda musel ve stejné době rozdělit svou pozornost mezi Looney Tunes a Timeline, či byl snímek dodatečně upravován a Goldsmith byl již zaměstnán jinou prací. .

Jerry Goldsmith se s filmovou hudbou rozloučil v plné formě, zemřel po dlouhém boji s rakovinou ve spánku v Los Angeles v noci 21. července 2004. I když vrchol jeho tvůrčích sil byl již minulostí, legenda stále žila. Manžel, otec a přítel, který bude žít navždy ve vzpomínkách jeho rodiny a přátel. Legenda, jenž navždy přežije v srdcích jejích fanoušků. 

 ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------