Interview s Colette Delerue
                                                           Od Pascala Henryho

Legenda George Delerue je ještě dnes stále spojena s kinematografii „ Nové vlny“. To ho vedlo ke spolupráci s mnoha  režiséry této epochy. Obzvláště Jean-Luc Godard, jeho hudba pro Pohrdání (Le Mepris) vychází dnes poprvé v plné verzi, doprovázená dalšími velkými melodiemi 60.let.K této příležitosti, ale také díky vydání partitury Calmosu a znovu vydání „London Sessions“, jsme požádali jeho poslední ženu, aby nám povídala o životě a díle Georgese Delerueho.

Q: Jaké máte pocity, když se ponoříte do Georgesovy hudby na disku, který je věnovaný jeho hudbě 60. let?
C.D.: Co se týče těch let, cítím vždy mnoho emocí, když se ponořím do Georgesovy hudby. Buď jsem to sama zažila, nebo mi Georges vyprávěl okolnosti vzniku skladeb, zvláště o té hudbě složené na začátku jeho kariéry, která se shoduje s příchodem nové vlny - epochy, kdy jsem ještě nebyla v jeho životě. V každém případě je to stále živé téma a tímto bych chtěla velmi poděkovat Stépfanovi Lerouge, který dělal koncepci pro toto CD, Bertrand Liechi z Editions Sido Music a Universal, za jejich zájem o Georgesovu hudbu a za jejich snahu, která umožnila renesanci a znovu objevení jeho hudby. 

Q: Co vám vyprávěl o jeho spolupráci s Jean-Luc Godardem na Le Mepris?
C.D.: V roce 1958 napsal Georges hudbu pro krátkometrážní film Jean-Luc Godarda o termitech. Byl šťastný, že to co udělal mělo nový ohlas, který přišel brzy na to. Před projekcí Pohrdání, kterou oba shlédli společně, neřekl Jean-Luc Godard Georgesovi nic. Na konci filmu mu Georges řekl o situování hudebního klimatu toto: „Slyším pro ten film hudbu širou, volnou, se strunami, velmi romantickou ale v Brahmsově duchu‘.“  Na to mu J. L. G. odpověděl  „To je přesně, co chci“
Zprvu ale Georges a J. L. G.  počítali relativně s menším rozsahem hudby. Proto bylo pro Georgese velké překvapení objevit film hotový, s opakováním témat. Třikrát více hudby než se předpokládalo. Krásná myšlenka režiséra, použít takovým způsobem tuto tolik inspirující  hudbu, která bez pochyby přispěla k ještě větší hloubce okouzlení. 

Q: Georgesovo dílo pro Francoise Truffauta je kolosální. Jaká byla jejich spolupráce?
C.D.: Mezi Georgesem a Francoisem existovalo pevné pouto. Jedna nádherná fotka od Jacqua Prayera je tomu důkazem. Francois Truffaut, který nikdy netelefonoval, napsal Georgesovi pár slov, jimiž jej žádal o  spolupráci. Ale měl ve zvyku psát mu, i v případě když ho o spolupráci nežádal, a to aby mu vysvětlil důvody jeho rozhodnutí. Nejdůležitější diskuse se odehrávaly ve střižně, v momentě, kdy se určují místa výskytu hudby a to je vždy, podle Francoise Truffauta, šťastná chvíle. Jedenáct filmů, které spolu udělali, dokazuje jejich provázanost jednoho ke druhému. 

Q: Jak by jste definovala jeho styl psaní?
C.D.: Georges byl lyrický skladatel. Měl evidentně smysl pro rytmus, ale vyjadřoval se  hlouběji v lyrice. Struny hrály velmi důležitou úlohu v jeho hudbě. Měl také smysl pro dramatičnost, který je velmi nutný ve filmové hudbě, kde jsou skladatel a hudba ve službách záměru, prostředí filmu. „Je třeba být chameleón,“ říkával. Domníval se, že se skladatel filmové hudby nemůže vyjadřovat zcela svobodně jako autor soukromé hudby, která žije jen mimo film. 

Q: Jistě Georges složil kromě filmové hudby i díla koncertní...
C.D.: Ano. Složil mnoho klasických děl, které se hrály, ale které nejsou moc známé. Můžeme z nich zmínit Koncert pro violu a Orchestr (Concerto Pour Violon Et Orchestre), Koncert pro čtyři kytary a Orchestr (Concerto Pour Quatre Guitares Et Orchestre), Un Mouvement Concernant pour Orchestre, Dvě  kvarteta na strunách (deux quatuors á cordes), dvě opery z nichž na  Sněžném rytíři (Le Chevalier de Neige) spolupracoval s Borisem Vianem. 

Q: Jak si vysvětlujete, že se v jeho hudbě perfektně prolíná stránka lidová se stránkou symfonickou?
C.D.: To je záhada Georgese Deleruea a hlavně záhada všech umělců. Georges se narodil v Roubaix, ve velmi skromné rodině. Je možné, že jeho dávné kořeny částečně ovlivňují jeho smysl pro melodii. Symfonická stránka se mohla vyjádřit postupně, ve sledu jeho hudebních studií na Conservatoire de Roubaix a potom na Conservatoire de Paris. Georges měl rozsáhlou paletu hudebních inspirací.

Q: Jak dnes vidíte to, že Martin Scoresse znovu použil hudbu z Pohrdání v Casinu?
C.D.: To, že Martin Scorese pomyslel na Geogese Delerueho ztvrzuje trvalost jeho hudby, určitou nekonečnou klasiku. 

Q: Jak si  u Georgese vysvětlujete, že dobová hudba jako v případě Cartouche splývá se současnou hudbou jako je L´Insoumis?
C.D.: Kromě vlastní inspirace každého skladatele, je třeba vzpomenout na aspekt „chameleóna“ u skladatele filmové hudby. Skladatel musí být schopný se přizpůsobit zvláštní atmosféře každého filmu, nasáknout se psychologií filmu a sledovat myšlenky režiséra. Georges měl pohotového ducha a pokoru, které mu dovolovaly vstoupit do zvláštní domény každého filmu. Cartouche je dobrodružný film, který nemá nic společného s dramatem L´Insoumis. A ten poslední film zas nemůže být ničím přiblížen krásnému filmu od Yannicka Bellona o samotě a lidských vztazích Quelque part, Quelqu‘un, pro který Georges napsal nádhernou a současnou partituru.

Q: V jakou denní dobu Georges nejraději psal svou hudbu?
C.D.: Většinou začínal pracovat ke konci rána, dopřál si jednu nebo dvě pauzy během dne a pak pokračoval až do osmi hodin. Neměl rád, když se k práci musel vracet ještě po večeři. Přesto ho okolnosti čas od času donutily. 

Q: Jak se koukáte na jazzový aspekt v jeho hudbě k filmu Calmos?
C.D.: „Jazzový“ styl byl požadavek režiséra Bertranda Bliera. Georges měl jazz moc rád a tato spolupráce jej přivedla na jedno krásné setkání se sólovým bassovým  zpěvákem Slam Stewardem, který improvizoval na Georgesova témata. Slam Steward nebyl obeznámen s nátlaky, jaké jsou kladeny na hudbu ve filmu, a Georges mu ale chtěl nechat svobodu vyjadřování. Byl to významný okamžik mezi Bertrandem Blierem, Slamem Stewartem a Georgesem.

Q: V roce 1981 žil a pracoval ve Spojených Státech . Co se tam pro něj změnilo. Bojoval , aby si zachoval svojí francouzskou hudební identitu nebo byl nucen přijmout formy amerických skladatelů?
C.D.: Ani jedno, ani druhé. Zůstal Georgesem Delerue. Nemusel bojovat, protože byl respektován právě pro svou francouzskou hudební identitu a  vůbec neměl chuť vkrást se do americké formy, která beztak nebyla pro něho. Zvláště odmítl všechny orchestrátory, protože považoval instrumentaci jako část vlastní kompozice. Díky tomu také lze rozpoznat Georgesovu hudbu. Co se pro něj změnilo, byla úleva od starostí s rozpočtem . Byl člověk extrémně úzkostný, vždy se trápil, aby podal za co nejméně peněz hudební maximum. To velmi často způsobovalo, že obdržel nanejvýš například tři violy. Rozpočet amerických hudebníků byl více důležitý, už mu nedělal starosti. Oceňoval také způsob práce Američanů, jejich preciznost. V Los Angeles byl velmi šťastný.

Q: Jak morálně prožíval, že některá jeho hudba, obzvláště La Foire des Tenebres, byla odmítnuta (což bylo ve Francii poměrně vzácné)?              
C.D.: Pro skladatele je extrémně těžké vidět odmítnuté dílo. Je to vlastně incident, který se přihodí velmi často v Los Angeles a přesto nikdy ve Francii. Producenti ve Spojených státech užívají více svobody. Zamítnou klidně dílo, protože to skladateli nezpůsobuje žádnou finanční škodu. Morálně je to jiná věc. Ale Georges byl pozitivní člověk, který se nezatěžoval neúspěchem (osud jakého umělce ostatně nepotkal, že?) V takových případech ihned na budoucnost, na příští film.

Q: Georges pracoval enormně. Objednávky, které přijímal nepřevyšovaly někdy jeho inspiraci?
C.D.: Georges se těšil z překvapivé výkonnosti. Hudba byla neodlučitelnou součástí jeho života. Pracoval za čtyři každý den v roce a hluboká koncentrace mu dovolovala pracovat rychle. Přesto však byl z různých důvodů nucen některé filmy odmítat.

Q: Co se vám vybaví, když si vzpomenete na London Sessions?
C.D.: Na London Sessions mám veselé vzpomínky, protože Georges byl velmi šťastný, že mohl dělat tyto nahrávky.  Intenzivně na tom pracoval, byl uvolněný. Netrpěl úzkostí z nahrávek, vždy přítomnou u každého filmu, když režisér a producent poslouchali hudbu ve studiu. “Je to, co si přejí? Bude se jim to líbit? Jdu správným směrem?“ Ta konfrontace je hrozná. Je to vždy zápas, skladatelův talent je pokaždé ve hře. Za dnů London Sessions to bylo jen potěšení z hudby.

Q: Co si myslíte o tom, že se mladá generace zajímá o jeho dílo?
C.D.: Nemohu jinak něž se radovat, neboť to dokazuje, že jeho hudba je nadčasová. Že stále žije, je nejhezčí poklona, která splácí jeho talent.