| |||
"Pokud mne něco sužuje, je to prázdný list papíru..." | |||
Zítra tomu bude již deset let co se
z filmového plátna naposledy ozvaly jeho nezapomenutelné melodie, jenž mu
vévodily po celou jeho téměř 40tiletou kariéru skladatele filmové hudby.
Během celé své kariéry se podílel na vzniku přibližně 200 filmů, které se
během následujících let staly filmovou klasikou, což je do jisté míry i
jeho zásluha. Vše započalo 12. března 1925, kdy se v malé francouzské
vesničce Roubaix narodil Georges Delerue.
Po té, co vystudoval skladbu na prestižní Pařížské konzervatoři se Delerue nějaký čas věnoval komponování komorní hudby a napsal i několik baletů. Stopy jeho klasického hudebního vzdělání nesla i naprostá většina jeho filmových výletů, i přes svojí mimořádnou tvořivost v oblasti filmové hudby, stále udržoval s koncertní tvorbou velmi vřelé vztahy. Jeho prvním snímkem byl v roce 1957 Girl in his Pocket, největší průlom ale zaznamenal počátkem 60. let, kdy se doslova vyrojila celá tzv. francouzská nová vlna, které dominovali především Francoise Truffaut a Jean-Luc Goddard. Právě pro tyto dva autory napsal Delerue některé ze svých nejpamátnějších kompozic, které mu zajistily pevnou pozici mezi absolutní špičkou evropských skladatelů filmové hudby. Delerue si nikdy příliš nevybíral mezi žánry a s precizností sobě vlastní skládal hudbu k dramatům, komediím, thrillerům a romanticky laděným snímkům. Těžko říci, která z jeho kompozic z tohoto období byla nejvýznamnější. Všechny mají své kouzlo díky kterému je jeho hudba velmi dobře identifikovatelná. Největší slávu a uznání mu ale přece jenom přinesly především jeho romatickoepické kompozice, zároveň se ale staly jeho jakýmsi prokletím a Delerue byl nucen skládat především romantickou hudbu na úkor zkoušení nových postupů a cest. Mezi jeho řídké dramatické kompozice patří například Day of the Jackal z roku 1973 pro který napsal velmi silnou a napínavou kompozici, kterou se o několik let později nepříliš úspěšně inspiroval Ennio Morricone při práci na TV seriálu La Piovra. Nebylo proto divu, že si Delerueovy hudby velmi záhy všimli v zámoří a Delerue tak začínal pozvolna dostávat i zakázky ze zámoří, jednalo se však o snímky s nepříliš valnou kvalitou, mezi kterými se pouze občas objevovaly i nějaké zajímavější tituly. Zlom přišel v roce 1979 s hudbou ke snímku George Roy Hilla A Little Romance. Za hudbu k tomuto snímku získal Delerue svého prvního a kupodivu zároveň i posledního Oscara, a to i přes velmi silnou konkurenci Goldsmithova prvního filmového Star Treku. Oproti svým ostatním romantickým kompozicím se tentokrát Delerue soustředil spíše na práci s podstatně menším orchestrem, než bylo obvyklé. Vznikla tak kouzelná směs krásných romantických melodií s mírně historickým nádechem a klasickým vyzněním. V roce 1981 Delerue definitivně přesídlil do Ameriky a pracoval téměř bez přestávky. Přestože skládal převážně velmi kvalitní hudbu, většina jeho filmů velmi rychle zapadla, pouze občas se mezi jeho zakázkami objevovaly i filmové tituly, které se staly velmi rychle po svém uvedení klasickými, stejně jako hudební doprovod, který pro ně Delerue obstarával téměř jako na běžícím pásu. Mezi nejznámnější tituly z tohoto období patří především Silkwood, Little Sex, Exposed, Crimes of the Heart, a v neposlední řadě i Rich and Famous, který byl v roce 1981 posledním filmem legendárního George Cukora a zároveň i prvním soundtrackem, který Delerue kompletně dokončil na americké půdě. Jeho hudba pro tento snímek velmi ovlivnila celou řadu skladatelů, kteří se jí velmi inspirovaly při svých podobně stylově laděných kompozicích - mezi jinými to byl především Bill Conti s hlavním motivem z televizního seriálu North and South. Překrásná hudba s využitím klavíru a mimořádně obsáhlé smyčcové sekce patří mezi nejlepší Delerueovy díla - paradoxně nebyla dosud nikdy oficiálně vydána. Mezi jeho nejvýznamnější díla druhé poloviny 80. let patří především dva tituly pod kterými byl coby režisér podepsán Oliver Stone: Salvador a Platoon. Zatímco spolupráce obou vyjímečných umělců v případě Salvadoru byla téměř idylická, v případě Čety mezi nimi vznikly rozpory. Největší problém spočíval ve skutečnosti, že se Stone zamiloval do Barberova chorálního Agnus Dei a na jeho úkor nebyla větší část Delerueovy hudby ve filmu vůbec použita. Delerue nakonec ustoupil a pro finální scénu snímku přepsal původně čistě chorální skladbu pro velký - převážně smyčcový - orchestr. Protože Delerue skládal téměř jako na běžícím pásu a šel z filmu do filmu, nebylo divu, že v některých případěch mu občas vypomáhali jeho mladší a začínající kolegové. V případě Reitmanových Twins si Delerue s Edelmanem ještě rozdělili pole působnosti a zatímco Edelman skládal komediální a veselou hudbu (podobnou jako tomu bylo v předchozí spolupráci dua Reitman-Schwarzenegger Kindergartner Cop), tak Delerue měl na starost to co skutečně uměl - náležitě tlačit na emoce prostřednictvím svého typického klavíru a smyčcové sekce. Dalším jeho spolupracovníkem se stal tehdy debutující Joel McNeely, který na přání producentů dostal na starost složit dodatečně několik skladeb, jelikož Delerue byl již zaměstnán prací na dalším projektu. To bylo roku 1987 a film se jmenoval The Pick-Up Artist. Delerue si nikdy příliš nevybíral mezi prací pro film a televizi a tak nebylo divu, že stejně zdatně jako skládal kolem desítky filmů ročně, neméně úspěšně pracoval současně i na řadě televizních projektů - jedním z jeho nejambicioznějších projektů se stal televizní seriál z produkce Stevena Spielberga The Amazing Stories, pro který Delerue v rozmezí let 1985-1987 zkomponoval hudbu pro tři epizody. Jeho hudba přesto velmi dlouho čekala na vydání, kterého se dočkala až v roce 1998 kdy firma Varese Sarabande vydala hudbu z epizod The Mission (Williams) a Dorothy and Ben (Delerue) - jeho práce však byla na CD zastoupena pouhými 13 minutami. Jeho mimořádně úspěšná práce na této televizní sérii přinesla své plody i v případě snímku Joe vs. the Volcano z roku 1990, ve kterém se poprvé setkali Tom Hanks a Meg Ryanová. Jednalo se opět o mimořádně vydařenou kompozici v typickém Delerueově stylu, která kromě přenádherných smutných melodií obsahuje i krásný lehounký sborový song Marooned without You (pod kterým je coby autor textu podepsán tímto snímkem na postu režiséra debutující John Patrick Shanley). Její jediným, ale zato pořádným nedostatkem je fakt, že se dosud nedočkala žádného oficiálního vydání a bootleg spojovaný s tímto titulem obsahuje přibližně polovinu hudby, navíc v nepříliš reprezentativní zvukové kvalitě. Jeho posledním projektem byl v roce 1992 snímek Bruce Beresforda s názvem Rich in Love. Delerue opět složil nádhernou romantickou hudbu s velmi výrazným klasickým nádechem a romantickým vyzněním. Nádherné romantické melodie byly ty poslední, které Delerue ve svém životě nejen složil, ale i zaslechl. Zemřel 20. března 1992 ještě v nahrávacím studiu nedlouho po dokončení kompletní nahrávky svého posledního soundtracku. Rich in Love jsou mimořádně zdařilou a krásnou tečkou za více než 40 letou kariérou jednoho z největších a nejvšestranějších skladatelů, kteří kdy poctili obraz svojí hudbou. I po deseti letech, které uplynuly od jeho smrti, jeho tvorba stále nepřestává okouzlovat nové a nové fanoušky filmové hudby a stále inspiruje další a další skladatele, aby se pokusili zaplnit místo, které zde po Delerueovi zůstalo, nikdo z nich se však nedokáže svému pravzoru ani přiblížit. Delerue byl mimořádně talentovaný, vzdělaný a vřelý člověk, který svou hudbou okouzloval filmové diváky po celou svou kariéru, jenž se prostřednictvím své hudby stal nesmrtelným... | |||
FILMOGRAFIE: 1992 1991 1990 1989 1988 1987 1986 1985 1984 1983 1982 1981 1980 1979 1978 1977 1976 1975 1974 1973 1972 1971 1970 1969 1968 1967 1966 1965 1964 1963 1962 1961 1960 1959 1958 1957 |
G G G G G G G G G G G | ||
2001 Petr Kocanda
last version 25.05.2003 12:34